Vytvářím si svobodný svět (Velký rozhovor s Tomášem Slavatou)

Sportovec Tomáš Slavata je profesionálním triatlonistou. V 31 letech je už zdatným otcem dvou dospělých mladých mužů a veškerý volný čas i peníze obětuje dětem, které jsou z dětských domovů a sociálně slabších rodin. Že vám to nesedí? I já si původně myslela, že rozhovor bude z těch, které se píšou lehce. Jenže když slyšíte Tomášův životní příběh, donutí vás to přemýšlet. O tom, jak se v životě dospělého muže, který ostatním dává naději, odrazí dětství, které „bolelo“, nebo spíš vůbec neexistovalo.

Autor: Gabriela Lefendy

Tvoje první dětská fotka, kterou máš, je až z doby okolo 5 let…

To máš pravdu, nevím proč, ale je málo fotek, které by mapovaly mé dětství. Dá se shrnout do několika slov: máma měla problémy s alkoholem a kdo je můj táta nevím. Sestry mám dvě, z toho jen jediná vede běžný rodinný život. Nejvíce se stýkám s šestnáctiletým bratrem.

Děťátko

Jak jste jako děti „fungovaly“?

O nějaké výchově nemůže být moc řeč, vychovávali jsme se sami. Nejvíce zodpovědnosti spadlo na nejstarší sestru, která se o mne a druhou sestru nejvíce starala. Možná i díky tomu, že musela brzo dospět, pak nedokázala přijmout tolik zodpovědností za sebe, a propadla do temnějšího světa. V dětství jsem se hodně naučil, jak se mám sám o sebe postarat, a i přesto, že jsem měl velké problémy s řečí, jsem si dokázal vždy obstarat to, co jsem si přál. Hodně hraček a věcí jsem si vyráběl sám. Jako dítě jsem si neuvědomoval, že by naše rodina byl jiná, to až v pozdějším věku.

Když tě člověk poslouchá, neví, jestli tě má obejmout, utěšit, litovat…jsem na rozpacích…

Je řada lidí, kteří mně litují, je jim smutno z toho, co říkám, nevědí, jak se tvářit, jak reagovat. Ale paradoxně mně tato „jinakost“ pomohla dokázat to, co dělám a cítit svět takový, jaký doopravdy dokáže být. Odmalička jsem byl ten, komu se říká „sígr“. Ve škole jsem musel mít poslední slovo, byl jsem hyperaktivní a dost nezvladatelné dítě. Pak mně jedna osvícená paní učitelka přihlásila na sportovní závody a já najednou poznal, že se ve sportu docela dobře krotí moje kázeňské problémy. V 16 letech jsem odešel z domu. Za dva roky poté jsem si rozdrtil při úrazu zádové obratle a absolvoval poměrně těžkou operaci. A tehdy se „to“ všechno nějak zlomilo.

Začal ses sportu věnovat profesionálně a o dva roky později ses stal adoptivním otcem svých synovců.

Moje starší sestra se o ně nestarala. Postupně jí je tak sociální pracovnice odebraly a umístily do Dětského domova. Tomášovi byl tehdy jeden rok a Mirkovi 3. Víš, když vyrůstáš v rodině, která vlastně žádnou rodinou není, buď se budeš ke svým potomkům chovat stejně špatně, jak se chovali k Tobě, protože vlastně ani nevíš, jak by to správně mělo fungovat. Nebo máš touhu nedopustit, aby se jim stalo to, co tobě. Začal jsem kluky navštěvovat a zažádal o svěření do péče.

Tomášovi synovci

Jenže živit a šatit dva kluky asi není pro „skoro“ kluka žádná legrace. Jak to fungovalo?

V tomto případě mi hodně pomohl stát, dostal jsem ve 20 letech 2+KK a měl jsem si kam vzít kluky a dotáhnout společný sen dokonce. Co se týče peněz, měl jsem svou výplatu a přídavky od státu. To bohatě postačilo, abych mohl klukům zaplatit školy a doma nestrádali. Často si říkám, že kdyby stejná podpora od státu přišla mému švagrovi, tak by kluci mohli mít svého otce a pracovalo by se s tím, aby nemuseli skončit v domově. Doma to fungovalo jako v běžné rodině. Vařil jsem, žehlil jsem a snažil se postupem času zvládat veškeré domácí práce a zároveň být pro kluky dobrým vzorem. Bojoval jsem o svůj sen, a tím jsem dokázal udělat kluky šťastnými, nehledě na to zlé, co nás potkalo. Každá rodina má občas problémy jak finanční, tak mezi lidské, ale to vše nás posouvá. Jsem šťastný otec a člověk, který se nevzdává i přesto, že už na startu to může vypadat jinak.

Teď jsou kluci velcí, jeden odešel svou cestou, druhý stále bydlí s Tebou, a Ty mluvíš rád o tom, že bys měl rád velkou rodinu…ale na tu, jak říkáš, nemáš čas. Všechen dáváš dětem z dětských domovů a dětem ze slabších rodin.

Moc rád bych dál někomu pocit, že existuju jen pro něj, ale neumím to. Na jednu stranu strašně chci být šťastný a mít svoje děti, ale přijal jsem zodpovědnost za své projekty. Uvědomuju si, že se tím možná ospravedlňuju a před tím vztahem utíkám. Já se snažím svět dělat v určitém smyslu šťastnější a tím ubližuju někomu, kdo je vedle mě. Už mi na tom pár vztahů ztroskotalo. Vlastně se chovám jako sobec.

V DD

Ale to spousta mužů vůbec neřeší, řada žen má zaměstnané muže, musí vést domácnost, tak z čeho máš výčitky?

No, že tomu člověku nemůžu dát, co potřebuje. Chtěl bych mu dávat mnohem víc.

To zní sice hezky, ale popiš mi tedy „jednorožce“ – tak bych nazvala ženu, která to vydrží.

Musí to být hlavně dost tolerantní a trpělivý člověk. Když se zamiluješ, chceš sdílet všechno, a to se mnou nejde, když jsem často pryč. V mém srdci si svého jednorožce nesu, ale bohužel si myslím, že se tady odráží i to, že já si kvůli dětství zvykl, že lidi, které jsem měl rád, mi v životě často prostě odešli. Hodně se u nás střídal mužský element, protože máma byla vícekrát vdaná.

Jak se díváš na to, že muži si hledají vzor podle své mámy?

Mezi námi se stalo hodně zlého. Ale já jsem v určitém věku pochopil její bolest a proč to všechno je. Snažil jsem se dlouho pomáhat a udržet rodinu, ve které alkohol hrál velkou roli a u starší sestry i drogy a prostituce. Když byl nějaký problém, máma to řešila tak, že nás vyhazovala. Na druhou stranu jsem ji pochopil, a dá se říct, že jsem rád za to, že nás do života hodila takhle s tím vším trápením. Myslím, že díky tomu jsem si vybojoval své místo. Nesu si v sobě vědomě hodně bolavého. Ale to mně posunuje dál. Je to tak, že žena vedle mě mi bude muset dávat mnohem víc, než dám já jí.

Říkáš, že chceš mít nejmíň 5 dětí, co když na to tvá budoucí partnerka nepřistoupí?

To nevadí, takový je život, pokud se budeme mít rádi a budeme mít jen jedno dítě, budu stejně šťastný jako by jich bylo pět.

Často v souvislosti s tvou prací s dětmi používáš slovo „útěk do jejich světa“…před čím utíkáš? Máš to v sobě vyřešené?

Minulost vyřešenou úplně nemám. Já se naučil brát sílu ze zlých věcí, který mně potkaly. V tom trápení se prakticky vědomě udržuju a neuzavírám to v sobě. Proto pak ten dětský svět dovedu pochopit. Kdybych to v sobě potlačil, bojím se, že bych s těmi dětskými problémy ztratil kontakt. Nedávno v Mariánských lázních, kam jsem jel besedovat s dětmi, za mnou přišel kluk, který měl problémy s řečí jako já (Tomáš zadrhává a trpí od dětství koktavostí, pozn. autora). V tu chvíli jsem se dokázal v mysli vrátit do svého dětství a otevřít ty všechny věci, které mně kvůli koktání bolely. Najednou jsem tam stál jako ten malý kluk a dokázal jsem tomu chlapci poradit a cítit jeho svět. Cítit jeho trápení jako by bylo moje. Já jim prostě dávám kus sebe a chci je naučit, že i když náš určité věcí mohou trápit celý život, tak je důležité si to umět přeměnit na pozitivní energii.

Co ti nejvíc schází, co jsi v dětství neměl?

Dodneška mi schází objetí. Odmala si něco kompenzuju přes sport a tak i teď v 31 letech na sebe chci v podstatě upozornit tak, že dětem věnuju všechno a snažím se tu myšlenku propagovat. Pořád se obklopuji novými lidmi, mám rád nové situace…

Ale to v manželství nebývá…

No právě, toho se trochu bojím. Na druhou stranu vím, že i mně žene vpřed určitá stereotypní myšlenka. Vytvářím si svět, který je pro mě svobodný.

Raději nebudeš mít žádnou rodinu, než nefunkční?

Ano, jsem si vědom toho, že klasickou oddanost ode mě asi žena neucítí. Připouštím, že kvůli tomu zůstanu sám. A neberu to jako oběť.

Ty dětem obětuješ veškerý volný čas, navíc trénuješ profi terénní triatlon, do akcí vkládáš veškeré své finanční prostředky, a to není jistě snadné.

Většinou panuje názor, že sportovec si dobře žije z peněz, které mu dají sponzoři. Tak to není. Stalo se mi, že jsem tak moc chtěl uspořádat závody pro děti a různé akce, že jsem raději půl roku neplatil nájem, abych splnil slib, který jsem dal nejen jim, ale i sobě. Často se zadlužím, abych dokázal sny těch druhých naplnit. Mám pocit, že jejich životy jsou důležitější než ten můj. Snažím se jim dát hrdinu, který to vše vybojoval, nevzdává se a dokáže myslet na ty druhé. Ale přesvědčit dnes někoho, aby věnoval peníze na projekt podpory problémových rodin, je velmi složité. V dnešní době se málo pracuje s prevencí a je paradoxní, že se vynaloží velké úsilí a finanční prostředky až ve chvíli, kdy problém nastane. Proč se tedy nepodpoří rodina, která má finanční problémy, díky kterým je často dítě odebráno? Je jasné, že i toto může být zneužito, ale je to v každém z nás a v jeho svědomí.

Gratulace

V současné době se u nás rozvádí každé druhé manželství. Jak se na to díváš ty, který jsi nikdy nepoznal fungující rodinu?

Je málo lidí, kteří jsou ochotni přijmout zodpovědnost. Podle mě si člověk, který pochází z fungující rodiny, nemůže plně uvědomit dopředu následky rozvodu. V mém případě se nefungující rodina podepsala tak, že často neumím racionálně řešit problémy ve vztahu. Stáhnu se do sebe, a když vidím, že se člověk vedle mě trápí, třeba kvůli tomu, že s ním nejsem tak často, jak by on chtěl, snažím se to ukončit. Rozvrácená rodina mě, bohužel, naučila někdy před problémy utíkat. Pro mě samotného je jednoduší přijmout zodpovědnost za dítě a postarat se o něj, než přijmout zodpovědnost za člověka, který mě miluje.

Jak by se tedy měli rodiče v případě rozvodu chovat?

Dospělí si často myslí, že děti jsou malé, že nic nechápou, ale tak to není. Dospělí by se neměli rozhodovat tak, jak je to pro ně pohodlné. Je těžké říct, co by měl dospělý udělat, ale můžu potvrdit, že dítě si to ponese jakékoli takové trauma s sebou celý život. Na druhou stranu, pokud rodič není šťastný, nemůže udělat šťastným své dítě.

Finiš

Jaký je tvůj cíl?

Sportovní? Chci se dostat na Hawaiského Ironmana – nejtěžší a nejprestižnější závod v hladkém triatlonu, který není mou doménou. A jinak? Chci, aby lidé, kteří podporují finančně závody pro děti, pochopili moji myšlenku. Že dětem se musí dát možnost změnit život. Přeji si, abych je nemusel dlouze přesvědčovat o tom, že to opravdu může mít životní smysl a „zachránit“ dítěti život. Tak jako tomu bylo před lety v mém případě.

Autor: Gabriela Lefendy

Poznámka redakce:

Gabča

Kdo je Gabriela Lefendy, která zpracovala originální rozhovor s Tomášem Slavatou? Znát ji můžete především z televize. Začínala v TV POLAR Ostrava, kam se přihlásila po konkurzu rovnou ze studentské brigády. Skoro 7 let byla zaměstnaná na Nově, kde začínala ve Snídani s Novou jako asistent dramaturga, a poté se stala reportérkou hlavní zpravodajské relace. Nyní se věnuje moderování Dobrého rána na ČT1.