Lidé brání svým snům a nechají se ovládnout pochybnostmi v sobě. Kdo tedy brání lepšímu systému? Systém samotný anebo lidé, které ho utváří?

Je těžké vyjádřit svou vizi, ale má filozofie je žít naplno každý další den a věnovat co nejvíce času dětem a lidem kolem sebe, aby našli odvahu bojovat za svůj sen, tak jako já v minulosti. Pokud bych měl já sám přemýšlet nad tím, co bude za 15 let, třeba by se mne zmocnil strach a nic z toho bych neudělal. Riskuji, a tím cítím, že žiju.

Mé projekty vychází z jednoduché myšlenky integrace a rovnocennosti. Nezaleží přeci na tom, odkud startujeme nebo jaký hendikep si neseme, ale na tom, že bojujeme a nevzdáváme se. Sebelítost je častý jev dnešní doby a mnoho lidí se upíná ke svým problémům jako k věcem, které nejdou řešit a propadnou strachu. Je to také určitá pohodlnost dnešního světa, kdy si lidé najdou důvod, proč něco nejde, aby mohli patřit mezi stěžovatele a čekatele na záchranu. Projekt je ojedinělý pouze v jedné věci, a to tím, že se snažím nevytvářet oddělené komunity, ale spojovat všechny děti bez rozdílu jejich světů a intenzivně pracovat s dětmi z dětských domovů a veřejností, abych pomohl zbořit mýty, které naše společnost vytvořila, o dětech z "problémového" světa a ukázat běžné populaci na těchto akcích, jak moc se mýlí.

V dnešní době je trendem vytvářet oddělené komunity a poukazovat na ně jako na problémy, i když každý si zasluhuje stejnou šanci. Proto si nemyslím, že by dítě z dětského domova mělo být více podpořeno než dítě z problémové rodiny, či dítě, které žije s hendikepem. Lítost nepomáhá posouvat charitativní svět dál, spíše ho udržuje. I člověk, který žije s určitou bolestí, nechce, aby na něj bylo pohlíženo jako na chudáka, a tak, že potřebuje zachránit. Tímto umocňujeme určitou závislost na systému a potlačujeme tím svou vlastní sílu a touhu měnit věci kolem sebe bez pomoci ostatních či systému.

Bohužel se zdá, že ne všichni lidé, dokážou stoprocentně ocenit to, co dělám. Spíše se setkávám s názory, že je to dobře finančně ohodnocené a že má motivace nemůže být jen lidská. Díky tomu se vytváří naprosto dokonalá iluze majetného člověka. V jedné diskuzi, kde se zmínil jeden člověk o tom, co vše jsem udělal pro triatlon, navazovala krásná odpověď: i to, co dělá pan Slavata, je určitě ověnčeno dukáty. Myslím si, že to ilustruje některé názory na to, co dělám, ale o to více cítím, že to má smysl.

Česká společnost je utvářena médii, a lidé častou berou vše, co vidí v TV, jako hotovou pravdu. Obávám se, že málo lidí si dokáže udělat vlastní úsudek a jít si za svým snem. Vytváří se mnohem větší strach, který nás nutí být jako ovce a obrazem toho je i naše politika. Jsou tam lidé, které jsme si my sami zvolili, ale neumíme nést za své rozhodnutí zodpovědnost, a pak se divíme. Proč se spíše nezamyslet nad sebou a změnit věci kolem sebe, tak abychom byli šťastní, a tím se naše společnost časem změní. Ale je to běh na dlouhou trať. Můj názor je možná naivní, ale věřím mu a bojuji za něj. Určitě není dobře, že naše společnost neumí přijímat zodpovědnost sama za sebe a je pro ni jednodušší ji přehodit na stát, a hanit, co je špatné.

Společnost bude čelit právě vytváření izolovaných skupin a komunit a přesnému pojmenování tohoto problému i přesto, že o problém nepůjde. Toto vyvolá utlumení kreativního vývoje a posunu společnosti v charitativní oblasti. Obávám se, že bude přetrvávat strach z nových věcí a omezení integrace v projektech, které sami umocňují izolaci dětí s daným problémem, aniž by docházelo ke spojení a solidaritě mezi dětmi a dospělým světem.

Lze těmto výzvám úspěšně čelit za stávajících systémových podmínek? Postavit se můžeme všemu, ale chceme to opravdu změnit? Nemyslím si, že systém je špatný, vždy záleží na lidech a jejich hodnotách. Kdybych se měl chovat podle systému, nikdy bych si nesplnil svůj sen – naopak bych přijal strach společnosti z nových věcí. Nehledám chyby kolem sebe, ale snažím se změnit chyby v sobě, a proto měním dětský svět skrze svou zkušenost.

Lidé brání svým snům a nechají se ovládnout pochybnostmi v sobě. Kdo tedy brání lepšímu systému? Systém samotný anebo lidé, které ho utváří? Moje přirozenost je pro jiné neobvyklá a často bývá vykládána jinak, než jak to já sám cítím. Stále přemýšlím kde, a proč tu existují takové rozdíly a proč lidé přestali tolik věřit ve své sny. Kde je ta společnost, která dokáže měnit věci kolem sebe a tím dělat i sebe samu šťastnou. Je příčinou sobectví dnešního světa, anebo jen strach bojovat? Nejde mi o dokonalý svět ani o dokonalost jedince, ale o svět, který má lidskost.

Jen žiju svůj sen.

Tomáš Slavata, triatlonista a aktivista ve prospěch dětí z dětského domova a sociálně slabých rodin

9.8, 2012